- hlavní stránka - - Alpy -



Tamisbachturm 2.035 m.


04.04.2009 - na vrchol alpského malikána




Když existují alpské velikány, musí zákonitě existovat alpské malikány a Tamisbachturm je jedním z nich. Ennstálerské Alpy mám od domova relativně nedaleko, tedy asi tři a půl hodiny jízdy, když není cestou žádný problém. To je tak na hranici, kdy se dá do hor udělat i jednodenní výjezd. O týden před tím jsme měli natento skialp vyrazit tři, ale na poslední hvíli jsme akci rušili kvůli zhoršení počasí (které nakonec nenastalo). Na tuto sobotu už kluci nemohli, jel jsem tedy sám.

Když jsem okolo půl osmé přijel do údolí Ennsu, nebylo dole po sněhu ani památky, ovšem hory okolo byly bílé. Zaparkoval jsem, hodil lyže s přaskáči na batoh a vyrazil po silničce do hor. Po cca. sto výškových metrech začal okolo cesty sníh, ale asfaltka byla prohrnutá, takže jsem musel stoupat dalších asi dvě stě výškových metrů po svých, než prohruntý úsek skončil a já mohl vyrazit na lyžích.

Cesta stoupá po lesní cestě a mírných loukách, po jejichž přejití pokračuje lesem a stále více do kopce. Bylo docela teplo a já začínal přemýšlet, jestli dva litry vody budou stačit. V nejprudších pasážích jsem zapíchnul hůlku do sněhu a vytáhnul jí jen půlku, druhá nikde (tedy někde asi ano, ale k nenalezení). Hůlka byla takřka památeční, byla se mnou na afrických výstupech a dalších akcích v Alpách. Věděl jsem, že bez hůlky to bude dost problém, ale strašně se mi nechtělo kopec vzdávat. Nakonec jsem i následující strmou pasáž překonal, i když často jsem si musel pomoci odpichováním volnou rukou od sněhu, nebo chytáním se za větve. Tímto stylem jsem se dostal na mírnější pasáže pod Ennstaler hütte a nakonec až k chatě.

Od chaty je terén otevřený, stromy tu rostou už jen rozptýleně. A tady začalo peklo sluneční lázně a teplého vzduchu. O jedné hůlce jsem se vlekl nahoru a záviděl rychlejším skialperům, kteří už mazali dolů. Nakonec byla vytrvalost odměněna a já spatřil vrcholový kříž za malým skalnatým hřebínkem. Posledních pár metrů jsem šel bez lyží a vrchol, i s pěkným rozhledem, byl můj.

Po krátké svačince jsem začal sjíždět. Začátek sjezdu byl tristní, v prnví zatáčce tlama jako hrom, neboť se lyže propodla do kosodřeviny pod ní. Druhá zatáčka skončila stejně. Byl jsem unavený, přehřátý a naštvaný, prostě hory jak vyšité. Naštěstí jsem se dostal na solidní sníh a sjížděl po pěkném i když trochu mokrém firnu dolů. Na internetu jsem četl, že pokud nechcete sjíždět po výstupové trase, lze sjet prudčím sjezdem, lavinami vyčištěným od lesa. Protože lavinově vypadala situace sichr, začal jsem o tomu uvažovat a nakonec se vydal po stopách třech skialperů, kteří tím směrem uhnuli tak před půl hodinou. Na internetu rovněž psali, že se tento sjezd špatně hledá. I to je pravda, protože jsem stopy sledoval do řídkého lesa, přes paseky a nad strmou pasáž, kterou jsem si musel prokličkovat mezi padlými i stojícími stromy. Potom však už byl konec mému utrpení a přes široký průsek, paseky a louky jsem se dostal až na konec sněhu.

.





- hlavní stránka - - Alpy -