- hlavní strana - - Alpy -


Seckauer Alpen - západní část


19.-20.11.2009 - Přechod hřebene od sedla Bärensulsattel 1.794 m. po Gries Kogel 2.328 m.



Jsou chvíle, kdy si člověk může vybrat - psychofarmaka, nebo někam vypadnout. No dobře, také jde zatnout zuby a nezvolit ani jednu z těchto variant, ale v pracovním rozvrhu se ukázala možnost vypadnout na čtvrtek a pátek do hor. Vzhledem k tomu, že na horách mělo být teplo, jasno, inverzně a již delší dobu nesněžilo, stačilo vytáhnout jeden z delší dobu připravovaných plánů, sbalit batoh, otočit klíčkem v zapalování a vyrazit.

Středeční ráno pro mě začíná ve 3:10 budíčkem, snídám, tiše špitnu Martině "ahoj", hodím batoh do auta a jedu. Slavonice, Waidhofen, Vitis, silnice jsou krásně prázdné. Gmünd, Weitra, dva náklaďáky, ale silnice přes rakouskou stranu Novohradských hor je tu skoro jen pro mě. Nějaký provoz se objeví až před Freidstatem, kde jsem krátce po půl šesté, až v Linzi se mi podaří koupit si dálniční známku. A potom už sto čtyřicet na tachometr, křižovatka Voralpenkreuz, tunely směrem na Gratz a najednou sjíždím ze Triebenem a ve veničce Unterwald uhýbám do hor, po prašné cestě a úzkých mostcích přijíždím na parkoviště. Nízké mraky, chladno, vlhko. Nicméně věřím, že nahoře bude krásně..

Zatím co se přezouvám, převlékám a vyndavám věci, přijíždí po komunikaci z kopců súvéčko, v něm paní s dvěma dětmi, po chvíli z údolí přijede školní mikrobus a děti naloží. Ptám se paní, jestli není z Beisteinerhoffu, osady s ubytováním, která leží o něco výše. Říká že ano. Na dotaz, zda by mě tam nevzala, říká, že ano. Takže v rychlosti naložím věci a vyvezu se asi do 1.230 m., odtud už jsou vidět hory. Je osm hodin. Strmou lesní cestou stoupám nahoru, až k salaši v 1.620 m., kde jsem těsně před devátou. Odstud už je cesta pozvolnější a před půl desátou stojím v sedle. Potkám tu místního turistu na jednodenní vycházce. Krátce pokecáme a závod s časem krátkého dne pokračuje. A také zjišťuji, že jídlo na vaření a pečivo jsme nechal v autě. Není to poprvé, ale tuto tradici bych nerad prodlužoval. Budu živ o perníčkách, sušenkách a čokoládě. No, nic moc.

První část hřebene na Latten Berg (2.018 m) je většinou pod sněhem a často v kleči, sníh sice celkem drží, ale občas se propadne. Udržuji tempo, ale platím za to dost silami, navíc dnes nemám úplně den, kdy bych skály trhal. Další část cesty na Gold Kogel (2.080 m.) je celkem vytátá, ale výstup na následující Kerschkern je hodně pod sněhem, značka většinou k nenalezení, sníh je tu měkčí (může za to jižní slunce) a tak člověk neví, zda raději po suti či po sněhu, na druhou stranu, stejně musí po obojím. U vrcholového kříže jsem krátce před dvanáctou, ani se u něj nefotím a pokračuji. Sestoupím dvě stě metrů a znova tolik vystoupám na Schrimpf Kogel (2.207 m.). Výstup vede převážně po suti, která se nehýbe, spojena zmrzlým sněhem. Počasí je pořád krásné a nekonečné moře hor vystupuje z údolních mlh. Podle vrcholových knížek jsem tu první od 14. listopadu, ve střední části hřebene nejsou žádné stopy.

Sestup do sedla Liesingtorl je kličkovačkou mezi skalami, strmými travními úseky a hlubokým sněhem. Nakonec stojím v sedle těsně před druhou, dvě a půl hodiny před stmíváním. Předemnou je 300 výškových metrů na Geierhaupt (2.417 m.). Při výstupu mi došlo, že mi "došlo". Zvláště druhou polovinu výstupu jdu pomalu, únava z boření ve sněhu a kličkování v suti se začíná projevovat. Na vrcholu stojím krátce po třetí odpoledne. Poslední zápis ve vrcholovce je z prvního listopadu. Začíná se ochlazovat, slunce klesá.

Poslední část hřebene na Gries Kogel 2.328 m. připomíná Roháče, lezou a obchází se tu skalní věžky, navíc z části kryté firnem. Už hledání stezky je náročné, hlavně na čas. Na Gries Kogel dorazím asi po půl hodině, možná o chvíli déle. Už nefotím, jen postupuji. Žleb mezi skalami na sever je zřejmě správnou cestou pro sestup z hřebene, ale je plný tvrdého sněhu, musím navléct mačky, do ruky beru zbraň, na hlavu dávám kýbl a rychle dolů. Slunce zapadá.

O necelých čtyři sta metrů níže padne tma, stezka je ve sněhu a nízké kleči jen těžko k nalezení. I když trochu fouká, není až taková zima, na malém sněhovém poli za kosodřevinou bude snad klid. Tavím sníh na vodu, večeřím sladkosti a okolo sedmé zalézám do spacáku pod hvězdičkami. V noci sice fouká, ale žárák na rozdíl od stanu v podstatě nešustí.

Ráno je kouzelné a já sestupuji dolů na lesní cesty, kam jsem chtěl dojít už včera. Ještě jdu směrem an Hochreinchart (2.416 m.), ale dlouhý výstup je viditelně pod sněhem. Možná jsem měl zkusit jít po hřebeni, ale závěrečná pasáž je prý dost lezecká a kryje jí sníh. Bez parťáka na jištění se mi ani nechtělo zkoušet k ní dojít. Pro lehce natažený vaz někde u pravého kotníku, bloudění po zasněžených lesních cestách, které neodpovídají mapě, tedy nedostatek času a také touhu vidět se s Martinou, otáčím okolo deváté dolů na dno údolí, výstup na Hochreichhart nechvám na indy (tzv. Indická varianta). V údolích je mlha a námraza. Krátce po desáté zařadím zpátečku, vycouvám na cestu a sypu si to domů. Kilometr od domova do mě málem vrazí auto, jehož řidič bez blinkru vypálí od krajnice, naštěstí se nic nestane. Výlet tak končí šťastně.


- hlavní strana - - Alpy -