- hlavní strana - - Afrika -


Wagagai 4.321 m.


21. - 23. 08.2007 - na nejvyšší vrchol masivu Mt. Elgon



Už příjezd do Ugandské vesničky Budadiri byl zážitkem. Naše skupinka (12 účastníků zájezdu CK Livingstone), vystoupila na Ugandské hranici z linkového autobusu a po zaplacení 30 USD vstupného do Ugandy (prezentovaného jak vízum) se průvodci podařilo najmout malou dodávku, do které jsme se namačkali jak sardinky. To nebránilo náhodnému černochovi vnutit se dovnitř a tvrdit, že s námi pojede (poslední výmluva, než ho majitel dodávky vyhodil, byla, že je konduktér). Potom už jen scéna jak z akčního filmu - v mracích narudlého mraku dva muži v maskáčích, s kalašnikovy přes záda, otevírají orezlou hraniční závoru a my vjíždíme do Ugandy. Škoda, že se tu nesmí na hranicích fotit.

Řidič sice neuměl anglicky, číslo na ubytovnu u Rosse nefungovalo, ale nakonec jsme přijeli a dokonce byli ubytováni. Okolo půlnoci usínáme v jednoduché ubytovně.

Ze skupiny jdeme na Elgon jenom Matina a já a druhá dvojka - Ivan s Danou, ostatní volí fakultativní program pod horami. Hora má pověst velmi deštivého místa s hlubokým bahnem, mnoho skupin na vrchol pro počasí nedojde. Ani průvodce nemůže nahoru, neboť má problém s achilovkou, takže dostáváme jako eskortu ragera (bez tohoto to ani nejde). Jmenuje se Godfried, na zádech má malou školní tašku, přes rameno otlučený kalašnikov, na nohou holínky a na rtech většinou úsměv. Autem vyjíždíme asi do 1.600 m a odsud jdeme po úzké bahnité stezce, okolo se střídají skromné chatrče, políčka s banánovníky, kukuřicí, pažitkou, pepřem a zřejmě i lecčíms jiným. Tohle je skutečný venkov, nic připraveného pro turisty. Bydlí tu lidi, kteří za život neuvidí doktora, mnoho z nich nevidělo ani asfalt (psoedlendíh asi deset či dvacet kilometrů do Budadiry je prašná cesta). Vedle chatrčí se občas pase kráva, občas se suší plodiny, někdy vidíte i osamocený hrob. Tato část vesnice žije asi dost odříznutě.

Za políčky, která končí přímo na hranici parku, začíná džungle. Hned na začátku stoupáme přes skalní útesy, v některých místech po dřevěných šikmách se stupy. Hned za útesy následuje údajně nejbahnitější úsek. Na to, co jsme čekali, to není až tak zlé. Potom už stoupáme pralesem, potkáváme několik dětí a stařenku, všichni byli na dřevě. Od rangera se dozvídáme, že domorodci mohou v parku sbírat mrtvé dřevo a dvakrát v týdnu ostatní polodiny.

Zatím co stoupáme k Sasa campu, zatáhne se obloha těžkými mraky a padne pár kape. Camp u říčky Sasa (cca. 2.700 m.) je tvořen boudou pro nosiče a rangery, bambusovým stole se sedátka a několika místy pro stan, vyloženými trávou, aby nebylo nutné stavět stany přímo na bahně. Tady budeme spát na sestupu, dnes nás čeká výstup do Muddy Campu, ještě 600 výškových metrů. Cestou mírně prší, ale jinak není problém. S dostatečnou rezevou před setměním dorážíme do Muddy Campu, vaříme večeři, kterou nikdo kromě Martiny nesní a jdeme spát, vstříc neklidné aklimatizační noci. Ta naštěstí proběhne bez podstatných problémů a ráno vstáváme do lehkého mrazíku, vaříme čaj a s lehkou bagáží (nám jí nese Martina, neboť na ní výšky skoro nemají vliv) vyrážíme nahoru na vrchol.

Cesta není technicky vůbec náročná, naopak, nebýt výšky, šlo by o vyslovenou procházku po horských loukách. Ovšem včerejší výstup o dva výškové kilometry, z toho sedmnáct set metrů pěšky, nebyl zrovna vzornou aklimatizací. Takže cítíme mírnou slabost, ale problémy se nedostaví. Okolo jezírka Jackson Pool (4.000 m.) vystoupáme na hřeben na okraji kráteru, obejdeme nižší vrchol Jackson Summit (4.165 m.) a ve výšce cca 4.100 m jdeme něco přes dva kilometry na hlavní vrchol. Pokud se týká vegetace, vypadá to tu jako v botanické zahradě, prakticky celá hora je vegečně pokryta často fantasticky tvarovanými rostlinami, od nízkých polštářků rostlin podobných slaměnkám, po stromovité lobélie. V jednom místě se stoupá je tu asi metr a půl převýšení rýhou v prasklém kameni, obtížnost cca. I-. Tento krok je nám představen jako nejtěžší místo cesty. Je stále pěkně, což je vysloveně proti místním zvyklostem, z vrcholu je vidět do Keni, na celý kráter, prostě paráda.

Sestup proběhne v pořádku, v táboře tři čtvrtě hodiny odpočineme, nabereme vodu (dole v Sase už se brát nedoporučuje) a sestupujeme za občasných přeháněk do Sasa Campu. Když sem přijdeme, přestane pršet. Ohledně počasí jsme prý "Very lucky team".

Poslední den sestoupíme k silnici bez zvláštních problémů, pršet začne až po příjezdu do ubytovny. Zvláštní tři dny na nesmírně zajímavé hoře a také obrovské štěstí na počasí, to byl náš Elgon.


- hlavní strana - - Afrika -