- hlavní strana - - Alpy -


Hochkönig 2.941 m.


17. - 18.11.2006 - pozdní podzim v Berteschgadenských Alpách.



Matýs a Marta přijeli večer před akcí a spali u mě doma, zatím co Víťa s Jančou nedorazili a ani se o to nepokusili, neboť když mi volali, že (ve 22:00) dobalili, měl Víťa hlas, naznačující, že usne po pěti minutách řízení. Vřele jsem jim doporučil přijet na sraz ráno. U nás před barákem, v půl šesté, přehodí věci do mojeho auta a jedou.

Ráno v půl šesté volám Víťu, abych zjistil, jak jsou daleko. Po nějaké době ho zvonící mobil vzbudí v Brně, skoro dvě hodiny svižné jízdy daleko. Mám, jak se říká, smíšené pocity. Odmítám jeho nabídku, že pokud chceme, ať jedeme bez nich a čekáme. Někdy po sedmé přijedou, překládají věci a konečně vyrážíme směr Salzburg.

Na parkoviště pod Arthurhausem dorážíme těsně před polednem. Málem s bitschem v ruce ženu tým převléct, přebalit a rychle do hor. Je krásně, teplo, ale také čtyři hodiny do setmění.

Cesta k chatě Mitterfeldalm je bez sněhu a hezky po sluníčku. První problém nastává u chaty, Janča dochází dost zadýchaná a zelená, nějak jí rychlý začátek nesednul (byla to její první akce po delší době marodění). Měníme čas za kondici, dáváme svačinu a sledujeme, zda Janča naskočí do formy či nikoliv. Nakonec konstatujeme, že se zlepšila. Ještě si vyslechnem varování místního borce, co je tu na procházce. Za prvé bez sněžnic to prý nepůjde, za druhé si máme dát pozor, před čtyřmi dny prý někdo odešel do hor a dosud se nevrátil, ani ho nenašli. Přikyvuji, to se konec konců v horách stává. Lavinové nebezpečí je skoro na nule, sníh tvrdne, jak se ochlazuje, sluníčko klesá. No, za světla na Matrashausu nebudeme, pokud tam dnes vůbec dojdeme. Přelézáme plot jakési obory či čeho a vyrážíme do stinného údolí.

Za kousek nasazujeme mačky a potom sledujeme stopu od skialpů. Občas překáží kleč a kameny, někdy je sníh trochu měkčí, ale v zásadě postupujeme celkem slušně. Okolo půl páté jsme u paty Torsäule a tady začíná drbačka. Přecházíme balvanité pole a sníh je tu plný dutin, jak nafoukával mezi kameny. Propadáme se místy po rozkrok a i když to chvíli jde, člověk neví, kdy to jít přestane. Na konci tohto roztomilého úseku se setmí.

Vzhledem k prušímu svahu velím nasadit čelovky. I bez nich je vidět kam jít, ale pokud by někdo upadnul a sjel dolů na dno karu, bude se bez světla špatně hledat. Mineme starou lavinu a potom už jen jdeme tmou (měsíc nesvítí). Čtení mapy je velmi dobrodružné a bohužel přání se stane otcem myšlenky a lokalizuji nás podstatně dál, než jsme. Omyl zjistíme po skoro dvou hodinách přelézání zasněžených nerovností, kličování od tyče k tyči a brodění sněhem. Před námi už sice asi opravdu je siuleta Hochkönigu, ale dáváme slib Martě, že pokud bychom měli ještě klesat, zatáboříme. Slézáme kousek po skále a potom následuje propad dolů. Je rozhodnuto, jdeme kopat jámu na stany, vařit vodu a tak dále. Je něco po deváté, spát jdeme někdy po půl jedenácté.

Ráno rozepínám stan a vnějším větracím otvorem se dívám ven. "Jak je tam světla?", ptá se Víťa. "No, na to, aby člověk mohl jí dost. Na mikroskopování to zatím není." "Mraky?" "Na západě čisto, jinam nevidím." Takže vstáváme, vaříme a dáváme bojovou poradu. Marta na vrchol nechce, domlouváme se tedy s Matýsem, že počkají v táboře a my zaútočíme na vrchol. Po cca. hodině zbourají stany a my se tak nějak vrátíme.

Cesta na vrchol proběhne za pěkného slunného počasí s rozhledy daleko do okolí, místy jdeme sněhem, místy po skále a suti, jak některá místa stačila vyfoukat, vytát a jiná ne. K chatě vystupujeme po strmém sněhovém poli a před desátou jsme nahoře u chaty. Nakoukneme do winterraumu, vyfotíme se u kříže, zkusíme poslat domů SMS (bezvýsledně) a vyrazíme zpět k táboru.

Na tábořisti sbalíme a jdeme zpět. Při sestupu do Oberes Oschenkaru pod Torsäule začneme sundávat teplé vrstvy. I když jdeme do stínu, je stále tepleji. A potom to přijde. Včera pevný sníh ztrácí nostnost a občas se propadne. Člověk s sebou škubne, zmizí po stehno v bílé hmotě, ještě se přidře o povrchovou krustu, vyprostí se a pokusí se ujít pár kroků bez podobného zážitku, ale s vědomím, že za chvíli to bude absolvovat znova. Pochod se zpomaluje, ETA pro opuštění sněhu se vzdaluj, poznámky jsou stále vulgárnější, ale nic se s tím nedá dělat. Se stmívání dorážíme na cestu, docela vyšťavení. I když nastupuje noc, sníh dál měkne. Jsme rádi, že poslední neclé dva kilomety k autu jsou po holé cestě.


- hlavní strana - - Alpy -