- hlavní strana - - Dolomity -


Cimon della Pala 3.185 m.


02.07.2006 - severozápadním pilířem na druhý nejvyšší vrchol skupiny Pala di San Martino



Na začátek úvod - Pala a Pale se také někdy píšou Palla a Palle. Po podrobnostech jsem moc nepátral.

Už asi dva roky jsem se snažil dostat na tuto horu. Při pohledu z boku dlouhá ploutev, při pohledu ze sedla Passo Rolle vysoká špička. Zaujala mě v jednom z čísel časopisu Montana, kde o ní J. Novák měl článek na stránku, možná dvě a konkrétně o severozápadním pilíři napsal, že je to krásná cesta za III, převážně v pevné skále, vedoucí na jeden z nejnavštěvovanějších štítů celých Dolomit. Toto tvrzení si v průběhu článku rozebereme a upravíme.

Dolomity 2006 jsou ve znamení spojování expedice. Naše skupina Víťa – Janča – já, přijíždí do Palle di San Martino den před druhou partou (Venca, Ota, Freš, Aleš, Jura). Den věnujeme lezení na skalkách na Passo Rolle, obhlídce obchodů s průvodčíky a podobným základním činnostem. Sraz s druhou skupinou je příští den v 7:00.

Večer Janča zjistí, že doma nechala helmu. Je pozdě jí někde koupit, musíme nad tím mávnout rukou. Jdeme spát za budovu opuštěného hotelu. Ráno se budím dřív a rozhlížím se. Obloha je čistá, slunce vychází. Chvíli před sedmou vstanu a jdu čistým ránem do auta pro věci na vaření. Krásné počasí a rozhledy mi poněkud kalí myšlenka na Martinu, která zůstala doma u vážně nemocné babičky. I když jsem byl vyslán do hor s tím, že doma nemohu stejně nic změnit, mám z toho občas nepříjemný pocit.

Vedle mojí oktávky stojí audina, u které je vyrovnaných pět můmií. Někdo z kluků otevírá oči a zdraví mě, ptá se po čase, říkám sedm, zanadává a začíná vstávat. Kluci přijeli hrubo po půlnoci, cestou si projeli celou Strada delle Dolomity (osobně bych to bral spíše dál po dálnici a potom k horám z východu, ale takhle si mohli celou dobu říkat, co všechno by z hor viděli, kdyby nebyla tma jak pytel).

Ráno je ve znamení technických problémů. Kluci nemohou najít klíčky od „rakve“, ve které mají lezecký materiál. Naštěstí do zámku pasuje nějaký úplně jiný klíček. Mě začnou u auta blikat pravé blinkry, aniž by je o to kdokoliv prosil. To už se nám stalo cestou za jízdy, tenkrát pomohlo bouchnout dveřmi, tentokráte musíme odpojit akumulátor a nechat auto tak. Nakonec před osmou vyrážíme po turistické značce na jih s cílem večer skončit na bivakovaní boudě.

Víťa s Vencou přejdou odbočku k nástupu (tedy, místo, kde máte zabočit do kleče a zamířit ke skále, stezka tu není), ale pomocí vysílaček se svoláme a nakonec se ocitáme pod mohutným žlebem, který by měl vést na ukloněnou terasu, a ta by nás měla dostat na pilíř někde pod polovinou výšky hory.

Ve žlebu je místy sníh a většinou ohlazená skála, takže některé kroky jsou trochu nejisté. Ve sněhu nejsou žádné stopy, nejsme-li tu první po zimně, potom jsme první po dlouhé době. Střídavě přichází a odchází mraky. Situaci zpestří stádo kamzíků, které proběhne po rampě nad námi a zasype nás sprškou štěrku.

Na konci rampy vyrážíme přímo nahoru, dvojkovým terénem bez jištění, na malou skalní lávku, od které vede strmá rýna nahoru, přesně podle popisu. Janča leze bokem, protože v rýně s tolika lidmi nad ní by riskovala zásah kamenem do své nechráněné hlavy.

Jdu třetí od konce, nastoupám tak pět metrů, když se nahoře ozve rachot kamení. Veca uvalil valoun, a ten se rozpadá na menší šutry a ty metou dolů gajblem. Co uděláte, když se proti vám ze zatáčky vyřítí dva předjíždějící se kamiony? Je vhodná chvíle, když by se slušelo zabilancovat, říci pár slov závěrem, poznamenat, co byste ještě vykonali, nebýt této nepříjemnost a popřát ostatním hodně zdaru? Ne, je lepší něco udělat, tím nemyslím se oholit a ten grunt odkázat, je lepší udělat něco, co stihnete. Potom už je možné vést debaty o tom, zda jste to udělali dobře (pokud ano, můžete se zúčastnit). Každý si tuto situaci řeší po svém, většinou únikem do strany. Odlezu něco přes metr, pro jistotu se přitisknu ke skále, když gajblem proletí sprška menších dlažebních kostek. Dívám se dolů, Jura s Frešem (šli za mnou) zvolili útěk (dvojkovou strmou rynou, rozhodnutí hodné hrdiny či zoufalce). Freše nevidím, ale doufám, že je už za skálou. Jura doskakuje na skalní lávku, zahýbá do strany, jeden kamen ho zasahuje do nohy a druhý větší do batohu, takže končí na zemi.

Kameny pokračují dolů do mraků a pak je ticho, které se vzápětí začne plnit vulgarismy, zatím neadresnými. Do toho řvu svoje „Hlašte zranění! Kde je Freš?!“ Freš vychází zpoza skály, Jura konstatuje odřeninu na noze, jinak všichni netknutí. Tým začíná hledat viníka, což je přirozená fáze vývoje takové situace v každé společnosti. Venca prohlašuje, že kamen poklepal a ten neduněl. Co více po něm můžeme chtít? Mírně otřeseni lezeme nahoru a na malé plošince se navazujeme na lana. Další výstup už bude stěnkou na hřeben.

Janča jde v naší dvojce první, odmítám riskovat ušlápnutí kamene na spolulezkyni bez helmy, od ostatních dáváme v kritických pasáží odstup. Příkrá stěnka je velmi poctivá trojka, snad i s plusem, ale lezení s báglem a v pohorách může zkreslit. Pevnou skálu si představuji jinak, když se štanduji, těsně pod klíční kostí dostávám menším kamenem od někoho z přecházejících lezců, vyleká, ale nebolí.

Dolezu za Jančou a pokračujeme po hřebeni a okolo něj, poměrně lehkým terénem, potom na jižní stranu, obejít takovou výraznou špičku. Přichází mraky, traverzujeme úzké skalní lávky a ocitáme se v místě, kde se prý často bloudí. Momentálně je pro to vhodná situace, hustý mrak, vidět na pár metrů, jištění nikde (v cestě je vůbec minimu železa) – a skutečně, první dvojka, Víťa s Vencou, vysílačkou hlásí, že zabloudili. Čas plyne, zkoušíme to jinudy. Nakonec Jura s Frešem dají komín nahoru na hřeben. Jak je na této hoře obvyklé, z „převážně pevné skály“ za nimi létají ošatky šutrů.

Lezeme za nimi na hřeben a mraky se trhají. Víťa s Vencou přetraverzovali jinou cestou na hřeben a zřejmě si tam užili svoje, ovšem podle skob poznali, že tento problém neřeší první. Na sluníčku je hned veseleji, navíc cesta vede pilířem přímo pod vrcholovou hlavu, která se zdá tak blízko. Bohužel, skála místy připomíná vrstvu perníku, takže občas si člověk připadá jako pyrotechnik, jen něco nevzít špatně do ruky. Po několika délkách se toto zlepšuje (tak blízko to zase nebylo), pod hlavou je skála ohlazená vodou na tvrdé jádro. Jdu délku na prvního, ale přes veškerou opatrnost pošlu dolů menší kámen, kterém musí Janča uhýbat. Pak už jdu jen jako druhý.

Pod vrcholovou hlavou začíná pršet, což na dosti umydlené skále nepotěší, ale celkem v pohodě opouštíme pilíř po úzké lávce vlevo, co severní stěny. Mám pocit, že už tu jsme, teď jen ty skalní lávky za II. a jsme tam. Otevře se pohled do stěny a mě dochází, jak dlouhé to bude, lávky pokryté sutí, se táhnou do nekonečna. Není to těžké, jdeme na průběžné jištění, ale je to neustálé hlídání toho, co se Vám sype pod nohama, případně co je použitelné jako jistítící bod, navíc občas spadne pár kapek. Zdá se, že lávky vedou do nekonečna.

Není v podstatě z čeho odhadnout, jak daleko zbývá k východní (vrcholové) části kopce, občas se kluci na čele pokusí prorazit na hřeben, ale vždy zjistí, že to ještě kus je. Na vrcholu jsme až před stmíváním, cesta dolů je nejasná, takže bivakujeme tady.

Ráno nás čekají tři slanění, třicet metrů sestup po ferratovém laně, potom průlez skalním oknem a jeskyňkou a nakonec skalnatý terén k bivakovaní boudě. Pokud tu půjdete, potom popis trasy (nemusí být vůbec jasná, zvláště ne v mracích. Z písčitého (hlinitého?) plácku pod vrcholem jděte dál na JV, na skalnatý hřebínek. Je tu slaňovací skoba. Slaňuje se asi 10-15 m. na sever (na opačnou stranu než je St. Matino), na první pohled to není z umístnění skoby jasné. Po slanění (pozor na volné kameny ve skále) půjdete dále na na V, do malého sedla. Odtud na východ gajblem mezi skalami asi dvě nebo tři slanění (možno slanění spojovat, pozor však na zaseknutí lan ve stupňovitém terénu). Osud vede dolů ferratové lano strmou stěnou na sever, cca. 30 m. Pod koncem lana v pravo (na V) dolů širokým údolíčkem, po levé straně najít skalní okno a jím prolézt (pozor, uvnitř vlhko a podlaha je cca. 2 m pod oknem). Prolézt jeskyňkou (krátká) a po jejím opuštění vlevo nahoru(!), ryna pod jeskyňkou dolů vede do J. stěny! Mírně vystoupáte a po skalním terénu (chodecky) sestoupíte k bivakovací boudě (červená). Za mraků bude poslední část asi trochu hledačka, ale pokud není sníh, měli byste natrefit značku. Popis vychází z našeho sestupu za jasného počasí, možná že v mracích je lecos složitější.

Aby bylo vidět, zač je toho v horách loket, při prvním slanění si Alík pohybem lana na sebe odlomí z převážně dobré skály šutr (odřenina na boku) a na sestupu od bivaku přijde bouřka. Část týmu, která sestoupila od bivaku ferratou, je u auta rychleji, my co šli po stezce, absolvujeme nepříjemně dlouhou dobu v dešti, který padá za neustálého rachotu bouřky.

Dole máme radost z kde čeho, například z toho, že blinkry už blikají jen když se to po nich chce. A také z toho, že předpověď vyšla a včera do kopce nebušily blesky jako teď.

Takže úprava popisu cesty: Cesta je za III (počítejte spíš III+), potud dobře. Je to celkem pěkná cesta, tedy odmyslíme-li nekonečné skalní lávky v severní cestě, ale vede v převážně podprůměrné skále a mezi nejnavštěvovanější štíty Dolomit bych určitě řadil jiné hory, tady jsme lezli sami a po normálce (naše sestupovka) tam ten první den byla jedna skupina (podle stop) a druhý den nikdo.


- hlavní strana - - Dolomity -
TOPlist