- hlavní strana - - Alpy -


Watzmann 2.713 m.n.m.


28. - 29.10.2005 - podzimním sluncem na druhý nejvyšší vrchol Německa.



Watzmann, druhá nejvyšší hora Německa, je pojem. A protože ve vyšších polohách bylo zasněženo, zatím co pod tři tisíce metrů většinou vytálo, padlo rozhodnutí podívat se na tuto legendární horu, která navíc není až tak daleko od domova. Známý masiv se tyčí nedaleko ještě známějšího Bertechgadenu a přes jeho tři vrcholy (od severu Hocheck 2.651 m., Mittelspiztze 2.713 m. a Südspitze 2.712 m.) vede poměrně známá ferrata.

Ranní odjezd směrem na Salzburg proběhnul klidně a okolo půl deváté jsme byli na parkovišti pod horou. Zprávy o tom, že zde jde parkovat zdarma, pokud u vjezdu zrovna není výběrčí, se bohužel nepotvrdili, přibyl zde parkovací automat a ten je k dispozici neustále. Počasí bylo nádherné, modrá obloha, teplo a slunce svítící na barevné listnaté lesy a světlé vápencové štíty. Sníh z nedávných sněžení roztál. Na toto nejvíce doplatil Laďa, který opustil domov před čtrnáti dny, kdy počasí vypadalo mnohem hůře, takže měl k dispozici například cepín a mačky (obojí nechal v autě) ale ani jedno triko s krátkým rukávem.

První část cesty vede lesem a až k zásobovací lanovce pro chatu Watzmannhaus jde většinou po široké cestě. Nespěchali jsme, protože vzhledem k obavám z nedostatku vody a možnému obsazení bivakovací boudy nahoře na Hocheku s sebou měli docela dost výbavy. Nutno také říci, že jsme feratu poněkud přecenili a kvůli absenci jednoho feratapaku jsme táhli lano, na kterém jsme šli s Martinou na průběžném jištění. Byli jsme tedy naloženi poněku více, než bylo nutné, ale po bitvě je každý generál.

Od lanovky nahoru k chatě vede stezka, která se po chvíli vyhoupne nad hranici lesa. My jsme tu měli nádherné rozhledy. Watzmannhaus byl už zavřený, voda nikde, ale ve winterraumu byla basa černých piv. Hodili jsme příslušná eura do kasičky, dali po jednom pivu a vyrazili nahoru na Hochek.

Na Martinu přišla forma, po stoupající cestičce se rozběhla a za krátko byla pěkných pár desítek výškových metrů nad námi. Ještě jsem viděl, jak jí potkává sestupující skupinka turistů a zastavují u ní pokec. Představoval jsem si, jak se jí ptají, "Frojlajn, co tak sama na noc do hor?" A ona odpoví "Ale já nejsem sama, támhle Těm dvěma jsem utekla, oni snad dojdou." Mé představy byly přesné, za chvíli Martina ukázala dolů směrem k nám, ještě chvilku si popovídali a potom má milá vyrazila k vrcholu.

Výstup je kobinací stezky po skále a suti a krátkých lehkých ferrat, v našem případě vše doplněno občasnými sněhovými poli. Martnina na nás počkala kousek pod vrcholem, kde seděla v záři zapadajícího slunce a pozorovala moře hor okolo. Krátce před západem slunce jsme vystoupili na vrchol (poslední metry byly nepříjemně zledovatělé) a kousek za ním uviděli bivakovací budku, přilepenou na skálu pár metrů za vrcholem Hocheku. Byli jsme tu první. Z malé hromádky letošního sněhu jsme natavili vodu na vaření a pití, dali řeč s další českou skupinkou, která dorazila chvíli po nás a šli spát.

Noc byla neklidná, převýšení udělalo svoje, navíc okolo rohů budky občas kvílel vítr a nikomu se moc dobře nespalo.

Ráno jsme vstali s východem slunce, okolo již běželi první horalé z winterraumu na Watzmannhausu. Pojedli jsme, trochu popili a vyrazil k jihu po hřebeni. Zatím co Hocheck je jako vrchol nevýrazný, Mittelspitze (nejvyšší bod hřebene, 2.713 m.n.m.) je opravdovou špičkou. Nejdříve cesta (hřebenovka s ferratovým lanem) trochu klesá, potom přejde středem širkou plotnu (za nás na ní byl sníh a trochu ledu) a pokračuje mírně z pravé strany hřebene nahoru. Šli jsme navázáni na průběžné jištění, protože některé popisy vypadaly zle, ale po většinu cesty jsme nic necvakali, nebýt Martiny odporu k ferratám a úzkým hřebínkům, uvažoval bych o zrušení jištění úplně. Abych zase nemachroval - byla místa, kde kobinace otížnosti a sněhu jištění odůvodňovala. Za normálních podmínek by zkušenému lezci neměla hřebenovka klást problém ani bez ferratapaku, ale to je každého věc.

Jak uvidíte na fotografiích, za stále pěkného počasí jsme dosáhli Mittelspitze a začali sestupovat na jih. Všude létala hejna kavčat žlutozobých, na jihu byly vidět zasněžené Hohen Tauern, prostě idilka. Přechod na Südspitze (2.712 m.) je podle mého názoru trochu těžší částí cesty, ale opět nejde o žádný boj o život, jenom v závěru se párkrát leze (s pomocí ferratového lana většinou nic těžkého). Hřeben jsem došli bez obtíží, poobědvali a vypili většinu vody.

Sestup na jižní stranu jsme absolvovali bez lana, Martina s Laďou občas cvakli ferratapak a já odsedku. Po krátkém sestupu skončily ferratové pasáže a začala skála pokrytá štěrkem, později strmá hlinitá stezka, sestup byl nekonečný a mohu říci, že jsem málo kdy absolvoval něco tak dlouhého a při tom tak nepříjemného. Celkem dělá sestup ze Südspitze na dno údolí něco málo přes dvanáct set metrů, kde si pěkně otlučete nohy.

Asi sto výškových metrů nad dnem údolí jsme našli v korytě suchého potoka vymletá místa s vodou (pokud to půjdete, zkuste na takové "loučce", ještě než vlezete do kosodřeviny, odbočit doprava (jako k hoře), tam jsme našli vodu).

Ani další setup není příjemný, zvláště v místech, kde prochází hlinitými gajbly. Když jsme se ocitli se stmíváním na plochých suťových náplavech, pokrývajících dno údolí, měli jsme velkou radost.

Zpátky na parkoviště je to asi devět kilometrů po suťových či pískových náplavech a cestě, což jsme absolvovali po tmě pod hvězdičkami. Nebýt otlučených nohou, byla by to brnkačka, takto nám to nijak extra velkou radost nepřinášelo a když jsme došli na asfalt, padly i kletby. Nicméně asfalt zanamenal blízkost civilizace, jejíž světla se před námi rozsvítila vzápětí a u civilizace bylo i auta a počátek cesty domů.


- hlavní strana - - Alpy -
TOPlist