- hlavní strana - - Afrika -


Mount Kenya - Point Lenana 4.985 m.n.m.


02. - 05. 08.2007 - Krajem rozzuřených slonů na boční vrchol masivu Mt. Kenya



Den první

Z Nairobi nás přivezl mirkobus, který byl současně pojízdnou plynovou komorou, neboť část výfukových plynů unikala do kabiny, takže jsme celou dobu jeli s otevřenými okénky. Mikrobus s námi vystoupal až k bráně parku do výše 2.400 metrů nad mořem. Po dvou nocích Nairoby (cca. 1650 m.n.m.) jsme měli alespoň malý aklimatizační náskok, nicméně ten se měl rychle smazat. Ta část výpravy, která si najala nosiče (převážná většina), odevzdala svoje hlavní zavazadla, průvodce vyřídil permit, prošli jsme bránou a zahájili výstup.

První den výstupu k táboru Met Station vede po široké cestě, vysekané pralesem. Je bahnitá, ale pro terénní automobily bez problémů sjízdná a předpokládám, že pokud by byla suchá, projela by tu i běžná silniční vozidla. Obloha byla zatažená, nicméně nepršelo a my postupovali rychlostí klidné chůze, vědomi si toho, že na výstup přibližně šesti set výškových metrů máme celé odpoledne. Asi v polovině trasy jsme došli skupinku turistů, pokud si pamatuji, šlo o Holanďany. Nervozně postávali na kraji cesty a když jsme je míjeli, doporučili nám zastavit. Měli k tomu dobrý důvod, za zatáčkou je údajně rozzuřený slon, který zahnal několik turistů. Jejich místní průvodci už telefonovali na bránu parku a byl přislíben ranger, který měl situaci vyřešit.

Slon se na má na chvíli ukázal, ale vzápětí zalezl do bambusu. Když se delší dobu nic nedělo, náš průvodce se přeptal místního nosiče, zda už by nešlo zkusit projít. Místní byli proti, neboť podle nich se slon chovává v bambusu a bude ještě agresivnější, pokud někoho ucítí. Nezbylo než čekat. Ranger přijel asi po čtvrt hodince, vystoupil z offroaderu, řízeného tak dvanáctiletým klukem, vzal pušku, dělobuch a otočil se směrem k místu, kde šlo předpokládat slona. Zapálil roznětku náložky a hodil jí do podrostru.

Vedle mě stojící Ivan, kolega z výpravy, vyslovil dotaz, co se stane, když výbušnina v bambusu slona přeletí, neboť logicky by potom slon měl vyběhnout na cestu. Označil jsem to za nesmysl, vyjádřil svou víru v to, že ranger nedělá takovou věc poprvé a jistě je k tomu vycvičen. Náložka vybuchla. Po dvou vteřinách ticha se ozval řev rozčíleného slona. Bílí se rozhlíželi, čeronoši zběleli a všichni čekali asi tak další dvě, tři vteřiny, co bude dál. Všichni svorně jsme se dočkali slona, který se vyřítil asi padesát metrů od nás na cestu. Když místní vyrazili na útěk, udělal jsem to samé. Když zahodili batohy, následoval jsem jich příkladu. Z těchot důvodů nemám snímky slona a za svolení s jejich použitím ve fotogalerii děku autorce, Kateřině Novákové.

Když se ranger zastavil v útěku a začal střílet do vzduchu, slon se lekl a zmizel v bambusu. Hnán dalšími ranami prchal bambusem podél cesty, bohužel sněrem k nám. Naštěstí se nám s ním podařilo minout a zbytek výstupu do prvního tábora ve výšce asi 3.050 m. proběhnul bez dalších komplikací. Tábor byl prostorný, byl zde kohoutek s pitnou vodou, kterou jsme pochopitelně převařovali. Kolegové podporovaní nosiči vystačili s nesenou balenou vodou, ale na vlastním hřebetě bych do těchto výšek nerad tahal větší zátěž. Tábor měl jedinný nedostatek a to odpuzující latrýny, což je ovšem zvyk třetího světa, který udělat hajzlík tak, aby se ho změkčilí Evropan neštítil, víceméně odmítá.

Noc byla plná křiku ptáků a opic, ovšem jinak nebyl problém.

Den druhý

Druhý den začal ránem jako malovaným, snídaní a poradou před výstupem. Čekal nás výstup do Mackinders campu ve výšece 4.250 m, což není zrovna ukázková aklimatizace. Výstup vede po stezce lesem, po té mezi jakýmisi keři, které připomínají cypřišovou kleč a dále přes mokré horské louky a vřesoviště, plné sloupcovitých starčeků a růžicovitých lobélií. Během dopoledních hodin se zatáhlo. Během výstupu zmizela Martina, která na měnící se výšku v podstatě nereague, utekla kamsi dopředu, stejně jako většina lidí, kterým bagáž nesli nosiči. Pomalu jsem kráčel mrakem, lesem stromovitých lobélií, občas mírně krápalo. Až u potoka nedaleko před chatou jsem dohnal Ivana s Danou a s nimi absolvoval poslední stovky metrů k táboru. Na posledním úseku se konečně trochu zvedly mraky a odkryly část masivu před námi, navíc nám cestu obzvláštnili početní damani, lezoucí po okolních kamenech.

Utaháni především nárůstem výšky jsme uvařili večeři a před setměním šli spát. Vstává se ve dvě v noci.

Den třetí

Vstávačka byla vysvobozením z neklidné noci plné divokých snů, pocitů na omdlení a dalších projevů výšky, které postihly většinu zúčastněných. Martina spala celkem dobře, i když přiznala, že se třikrát probrala v předsvědčení, že je čas vstávat. O snídani jsem toho do sebe moc nenatlačil. Venku jsme se po té seřadili do úhledeného hada a za záře čelovek se vydali údolím k hoře.

Výstup probíhla po krátkých úsecích a víceméně bez problémů, pouze Dana měla problém s žaludkem, ale i ten se podařilo překonat. Problémy začaly na hřebeni, kde foukal ostrý studený vítr, rozhodně pod bodem mrazu. Spočítali jsme si, kolik nám zbývá metrů na Austrian Hutt a dospěli k názoru, že kvůli cca. padesáti metrům převíšení se nebudeme převlékat do teplejšího v terénu.

Výstup pokračoval tmou po kamenitém terénu, chatka stále nikde, vítr stále mrazivý. Teprve, když se malá dřevěná chata objevila, my se nacpali dovnitř, kde bylo o něco tepleji (-5 C podle zdejšího teploměru) a nefoukalo, dopočítali jsme se naší předcházejcí chyby. Od začátku větrného hřebene to bylo na chatu asi dvě stě výšekových metrů (pokud si to dobře pamatuji). Chlad, který se přidal ke značnému převýšení posledních dnů a krátkému spánku poslední noci, udělal svoje. Radek a Dana jsou na pokraji vyčerpání, pro jistotu se všichni cepeme cukry a odpočíváme.

Do místnosti náhle vtrhne Laďa (náš průvodce), který se zeptá "Kde jste s těmi foťáky, venku vychází slunce." Oznamuji mu, že máme dva vyřazené a musíme alespoň čtvt hodiny počkat. Laďa vytvoří útočnou skupinu a s ní odchází na vrchol, šéf nosičů Joseph má skupinu uzavřít. Když se situace vyřazených pomalu zlepšuje, začíná zase být zima Martině. Tady už nutně potřební nebudeme, takže vzhůru nahoru na horu.

S Martinou vyrážíme k hřebeni, vedoucím k vrcholu, asi 200 hm nad námi. Terén je skalnatý a pomalu začíná být vidět. Postupuji pomalu a Martina se stává pouhou čelovkou v šeru nademnou, setkáme se až tak po čtvrt hodině. To už na mraky pod námi i horu nad námi svítí slunce, ale zima je pořád jak v psírně. Martina zastavila, protože si nebyla jistá cestou a stačila trochu prochladnout. Po krátkém odpočinku v závětří pokračujeme po hřebeni nahoru. Cesta není vždy úplně jasná, ale je tu více správných řešení.

Konečně jsme na vrcholu, patnáct metrů pod pětitisícovou hranicí, vysoko nad mraky. Focení, odpočinek a potom rychlý sestup na sever. Terve po asi dvou stech metrech sestupu se mírně otepluje, odkládáme první věci. Pokračování setupu dolů do tábora pod severní stěnou - stále má jen do výšky 4.300 m. - se pro mě mění v dost nepříjemnou záležitost, je mi zle od břicha a doufám, že sestup vícemnéně na úroveň včerejší noci pomůže. To se nakonec podaří, u tábora fotíme ptáky, damany a dáváme delší pauzu.

Odpolední přesun na místo noclehu v Judmaier Camp je sice klesáním na úroveń 3.400 m., ale cesta se dlouho vlní po dně i úbočích nekonečného údolí, potom vyjde na mokré louky a překonává údolí potoka, po kterém zase stoupá nahoru, teprve poslení z asi pěti hodin přesunu vede po hliněné cestě. Odpoledne mám do toho všeho začne mírně pršet, cesta se zdá nekonečnou, navíc terén je stále hlinitější a tedy i horší. S Martinou se propadáme na konec sestavy (neseme batohy) a potom jsem na konci už jen já, Martina chytla druhý nebo kolikátý dech a vyráží Afrikou dopředu. Když dojdu na tábořiště, prší, takže stejně jako ostatní vytahuji asi deset dolarů a spím v nedaleké chajdě.

Den čtvrtý

Poslední den jdeme po cestě k bráně, kudy máme opustit park. I když jsou tu četné stopy slonů, žádný na nás nevyrazil a k bráně jsme došli celkem v pohodě, omyli obuv, sedli a čekali na mikrobus, který stále nejel. Jak jsme se po chvíli dozvěděli, dole v údolí deště rozblátili cestu a nám nezbylo, než vyrazit po svých dalších asi devět kilometrů, až k asfaltové cestě. Stala se z toho celkem úmorná, i když zajímavá a poučná procházka africkým venkovem.

Večer, po příjezdu do Nairobi, jsme výstup oslavili v restauraci Carnivore, která nabízí masa divočiny. Žranice byla fajn, i když z mas divočiny byl podáván jen pštros a krokodýl, prodej masa anitilop, žiraf a podobných zvířat je prý již zakázán.


- hlavní strana - - Afrika -