- hlavní strana - - Alpy -


Gran Paradiso 4.061 m.,

La Teresenta 3.609 m.

31. 05. - 04. 06.2010 - Na nejlehčí alpskou čtyřtisícovku za ztížených podmínek a ještě kopec navíc



Něco končí, něco začíná. Moje poslední dovolená do očekávaného narození naší dcery. Už někdy v únoru jsem si s Martinou dohodnul, že tento týden budu moci vyrazit do na hory a po té už budu doma v předporodní pohotovosti. Po delších jednáních kam, co tam, atd., se výběr místa hrozivě zjednodušil, neboť se tak zkazily předpovědi počasí, že víceméně znemožňovaly cesty do většiny alpského oblouku. Nakonec mi volá Martin a sděluje, že má kopec, který má dobrou předpověď. Je to Grand Paradiso. Dívám se na předpovědi, spadové mapy, ten kluk má pravdu. Dívám se na plánovač tras. Říká: 1.060 km. Martin sice má řidičák, ale neřídil asi osm let, Zuzka si papíry dělá. De facto to budu muset odřídit sám. Nakonec na to kývnu, konečně je to poslední dovolená téhle éry, nebudu jí zahazovat. Až pojedu příště, budu doma mít Klárku, těžko říci, kdy se dostanu a jak se mi bude chtít. Nakonec na to kývnu.

Martina mi v neděli pomáhá se zbalení. V pondělí ráno zavezu Matinu do školy, kde dnes učí naposledy před mateřskou dovolenou a po té mířím do Telče, kde naberu u autobusu Martina se Zuzkou.

Naše cesta vede ještě přes České Budějovice, kde Martin koupí sněžnice a po té už směr Linz, Salzburg, Innsbruck, Brener, Bolzano, Verona. Před Veronou začínám mít řízení dost, dálnice je narvaná auty a docela se kroutí. Naštěstí odbočíme na Miláno, dlouhá rovná tříproudovka, nikterak přeplněná, připadám si, jako když jsem najel do teleportu. Přesto dorážíme do Aosty až za stmívání. Poslední desítky kilometrů stoupají do kopce a od dálnice to je ještě tak třicet kilometrů do Pontu a silnice většinu času stoupá. Výsledkem je příjezd na parkoviště s palivem na hranici rezervy.

Za tmy vylézáme z auta, něco pojíme, ale mě se nějak jíst ani nechce. Připadám si jako vyždímaný hadr, před autem odkopávám pár kamenů a na uvolněné místo házím karimatku, žárák, spacák, zalézám do toho všeho a jdu spát. Sice mě trochu bolí hlava, ale zhasnu jak svíčka.

Ráno vstáváme pod azurovou oblohou, zabalíme, něco sníme (beru svou oblíbenou obkládanou housku, ale nevím proč, po půlce zvedá se mi z ní žaludek - nacpu do sebe alespoň tatranku) a vyrážíme nahoru do hor.

Cesta z parkoviště (1960 m.) k chatě Rifugio Vittorio Emanuele (2.770 m.) vede po pohodlné stezce. Cestou fotíme několik kozorožců, krásných a víceméně nebojácných zvířat. Sníh začíná až těsně pod chatou.

Chata je ještě zavřená, winterraum zavrhujeme, pokusíme se nahnat nějakou výšku. Ještě se ptám Martina, jestli jdeme za chatou do údolí vlevo nebo v pravo. Jasně, vpravo. Takže nahoru na kamenitou morénu. Když tam přicházím (tentokráte jsem suveréně nejpomalejší, konečně nikdo z mých spoluvýstupců nemá ani šedesát kilogramů), Martin volá, abych tam ani nechodil, že jdeme špatně. Že já blboun se nepodíval do mapy.

Druhé překročení sedmdesáté rovnoběžky, od chat odcházíme vlevo od výrazného hřebene. Hned za chatou nasadíme sněžnice a nastoupáme do výšky cca. 3.000 m.. Tady se zastavíme, vybudujeme tábor a potom už jen sedíme, klábosíme, vaříme (zase moc nesním) a říkáme tomu aklimatizace. Už dopoledne jsem říkal, že řídké řasené mraky jsou předzvěstí zhoršení počasí, což se naplňuje, obloha se začíná zatahovat.

V noci mírně sněžilo, ráno trochu fouká, koukám ven a v ranním šeru vidím vrcholy v mracích. Vstávání odkládáme z půl páté na pátou, ale potom už ven do mrazu. Mraků spíše přibylo, světla skoro nikoliv. V závětří pod skálou vařím dva ešusy čaje, dobalujeme a se smíšenými pocity míříme po tvrdém firnu k ledovcovému výšvihu (trasa má tu výhodu, že je v dolní části zcela bez trhlin). Před námi jen dva skiaplpinisté, kteří to pod neprudší částí výstupu otáčejí. Docela to chápu, mlha, vítr, napůl zaváté stopy, ale doufám, že to neodradí mé spolubojovníky. Doufání je marné, po dalších asi sto výškových metrech se rozproudí debata na téma ústup. Neřeknu přímo, že "Za námi je Moskva", ale tvrdě agituji, abychom pokračovali. Prohlašuji, že je v horách mrak a vítr normální stav. Prostě nechci dolů. Nicméně také mám zásadu, že pokud to není otázka života a smrti, nahoru nikoho nenutím. Takže točíme. Hranice mezi naštváním a zklamáním se těžko hledá. No co, máme zítřek. Myšlenka na den proležený ve stanu mě hněte.

Po sto výškových metrech sestupu potkáváme dva Poláky asi otce se synem. Ti pokračují nahoru, slovo dává slovo a já jdu s nimi. V této trojce jsem suveréně nejrychlejší, stoupáme po stopách a docházíme na jakýsi hřebínek. Nutno říci, že nevíme, kde jsme. Poláci vytahují mapu, pětadvacítku, lepší než naše z internetu stažená padesátka. Jejich práce s mapou však není nic moc, mladší z dvojice ukazuje, kam jsme mohli zabloudit. Argumentuji, že obě jeho předpokládané lokality představují nutný sestup strmým svahem, zatím co my šli stále nahoru. Buzolou určuji orientaci hřebene, GPS změřím vzdálenost od chaty a výšku. Jsme na hřebínku, něco přes půl kilometru od vrcholu. Nasazujeme mačky a po tvrdém firnu míříme dál po hřebínku, i když Polákům se nechce. Mladší si stěžuje na vlhko a zimu v botech, starší říká, že to nemůžeme najít. Občas se vlevo za údolíčkem vynoří z mraků stěna se séraky, Poláci tvrdí, že jsme někde jinde. Ještě jednou je přesvědčím, že máme nakročeno správně, ale potom to vzdají. Sám nahoru nejdu. Nemám nic proti sólovce v horách, ale špatné počasí a mizerná mapa převažují nad vědomím, že jsem kousek od cíle, mám dost času i sil. Opět sestupuji, asi z výšky 3.750 m..

Sejdu nejstrmější pasáž a koukám se, koho to nevidím - proti nám postupují Martin se Zuzkou. Najedli se ve stanu, dole se počasí trochu zlepšilo a tak vyrazili nahoru. Loučím se s Poláky a někdo okolo 3.400 metrů obracím opět k vrcholu.

Zkoušíme nastoupit více vpravo, dostáváme se někam na hřeben, bojujeme s mapou, chodíme tam a zase zpět. Nejhorší jsou stíny v mlze, které občas připomínají skály v místech, kde nic není. Po nějaké době motání v mraku a větru (naštěstí už teplejším), poznávám hřebínek, který jsem dosáhnul s Poláky. Nabíráme správný směr a po chvíli se stane zázrak. Asi na půl minuty se mraky trochu rozsestoupí a odhalí prudký svah vlevo. To musí být nástup k vrcholovému hřebeni!

Pod svahem necháváme pouzdra se sněžicemi a můj batoh s tím, že později někoho vystřídám. To je dobrá myšlenka, protože za celý den jsem nebyl schopen moc sníst, jsem docela unavený. Od tohoto místa se snažíme držet zafoukaných stop a mírně točit vlevo. Jdeme nahoru, občas se zdá, že vidíme vrcholové skály, občas ne. Už se pěkně zadýcháváme, ale bojujeme. Cíl - malé sedélka ve vrcholovém hřebeni a odtud vlevo na skály.

Sedélko (cca. 4000 m.) skutečně nakonec najdeme, na chvíli je vidět modrá obloha. Vpravo jakási věž. Že by to byla druhá, většinou nedostupovaná věž vpravo od hlavního vrcholu? Snad ano. Tak to musíme na skály levo. Ukazuji místo, kde by mohla cesta za I., jedno místo za II. vést nahoru. Podle mapy je moc blízko sedla, ale návrh "půjdeme dál a budeme hledat nějaké místo za II." odmítám s tím, že takových míst můžou být stovky. Nakonec na skály vylezeme, dole je to za dvě, ale možná i tři (Zuzka říká, že je to první zakloněná dvojka, kterou vidí, ale to platí jen pro první kousek a to ještě velmi mírně). Po kratším mixovém I.-II. terénu stojíme na úzkém hřebínku. Mraky trochu zřídnou a my vidíme vrcholové věže! Je to tak sto, dvě stě metrů, ale vidíme je! Ne dlouho, ale to stačí. Navrhuji to zkusit odvážně hřebínkem, ale po tom, co Martin namítne pár malicherností (nejsou tu ani staré stopy, je to dost úzké, to je o držku, atd.)od tohoto upouštím a sestupujeme zpět na ledovec.

V mraku jdeme dál, traverzujeme strmý svah pod hřebenem, v příkrém svahu drží jen moje rámové mačky, Martin se Zuzkou jdou níže a občas obchází poodhalenou trhlinu (v předpokládatelném místě zlomu klesání svahu). Já se zase držím dále od skal, kde určitě bude okrajová trhlina. Po chvíli narážím na zbytek skialpových stop a za pár minut i na širší místo ve skalách, odkud vede chozený firn nahoru. Občas je vidět jedna z vrcholových věží, počasí se lepší.

Posledních asi třicet výškových metrů jdeme snad na třikrát. A potom jsme nahoře na hřebeni, před námi věžka se sochou Madony. Obcházíme jí nejdříve ze západu po úzké římse, fixní lano (pěkná rakovina) je z větší části pod sněhem. Pokus o výstup trojkovým terénem maří sníh na horní ploše. Vracíme se a bereme to východní stěnkou.Velmi úzká římsička, jako fix mezi dvěma nýty natažená repka, potom pár lehkých kroků a jsme nahoře. Pár fotografií, trochu nadechnutí a dolů.

Začátek sestupu je krásný, mraky se otevřeli, vidím Matternhorn a spoustu dalších vysokých vrcholů. Jakmile však opouštíme hřeben, zase je tu mlíko, mlíko, mlíko, bílý sníh, bílý mrak, nikde nic tmavého, prostě tu vznikají až nevyváženě bílé fotografie, politickou korektnost zachraňuje jen to, že my dřeme jak černí. Po tomto jsme rádi, když se nám někde pod 3500 m. otevře viditelnost, zapadající slunce pálí do obličeje (přes den jsem smrkal, nedomazal a tak moj nos a rty později projdou peklem). Ke stanu docházíme po sněžnicích, vaříme. Než bych šel třicet metrů pro sníh, raději sedím na balvanu a tavím sníh, konečně byl jsem asi patnáct hodin na v pohybu. Zase mi nejde jíst, žaludek protestuje, něco do něj natlačím a zbytek daruji ostatním.

Druhý den po ránu balíme stan, sestoupíme k chatě, právě ve chvíli, kdy přilétá zásobovací vrtulník. I když se obloha opět zatahuje, míříme k hoře La Tresenta. Je to zvláštní výstup, hora je celou dobu vidět, kromě traveru v dolní části a jedné strmější pasáže nemáte pochybnost, kde je vrchol. Asi dvě stě výškových metrů pod vrcholem necháváme batohy a za zlepšujícího se počasí stoupáme nahoru, na dohled je například Mont Blank a také hora, o které si myslíme, že by to mohl být Eiger (není). Samozřejmě, že vidíme i náš včerejší vrchol. Na vrcholu chvíle na pár fotek a sestup k chatě.

Chata už jede, právě otevřela. Dáme pivo a jedeme do údolí. Na konci sestupu se otáčím k horám a loučím se s touto etapou. Neloučím se s horami, ale teď už prostě bude všechno jiné. Takže chvíli stojím, poděkuji kopcům za všechno, co jsem v nich zažil, za to, že nás vždycky všechny pustili zpátky a tak. Po tvářích mi tečou slzy. Hory, jak to mají ve zvyku, mlčí. Otočím se a jdu k parkovišti. Expedice nekončí, když nic jiného, je třeba najít místo na spaní a dojet domů.

Přespali jsme v kempu (sice ještě byl v provozu, ale lepší, než parkál, kde žebrá krotká liška, které tady všichni házejí žrádlo). No a potom už návrat domů, za mnohem teplejšího počasí (kdyby mi fungovala klimatizace, bylo by lépe, fungovala celou zimu, ale na období veder prostě vysadila). Dojíždíme domů a já jsem rád, že se podařilo tuto éru zakončit tak pěknou horou.


- hlavní strana - - Alpy -