- hlavní stránka - - Alpy -



Tennengebirge


26.-27.08.2011, západní hřeben Tennegebire + Hochtron 2.362 m.n.m.




Akce se jmenovala LAAP 2011 (Lavočkin – má původní přezdívka - Alpy 2011) a po úspěchu našeho výstupu na Lugauer jí dával dohromady Marek. Jakýsi zájem projevilo povícero spolužáků, ale závazné kladné vyjádření dali nakonec Marek a Michala. Bohužel, Marek nemohl a tk zůstala jediná Michala, která chtěla a zároveň i mohla vyrazit k vrcholům a z nespolužáků se přidal Petr, který se mě náhodou zeptal, jestli bych v tomto termínu nejel na hory.

Vymyslet akci, určenou původně pro lidi, kteří do hor nechodí, túru na které nepadnou, nezřítí se, ale která nabídne zajímavý zážitek, nebylo úplně jednoduché. Volba nakonec padla na oblast Tennengebrige. Prvního dne jsme se tedy vydali slanovkou nad městečkem Werfen k ledové jeskyni Eisreisenwelt v západních svazích Tennengebirge. V jeskyni jsem byl už dvakrát a tak dovnitř šli jen Petr a Michala a já hlídal batohy.

Po prohlídce jeskyně jsme vyrazili po stezce vzhůru. Stezka je hlavně z počátku sekaná do strmé skály a jištěná ocelovými lany, později umělých úprav i lan ubude. Výstup probíhal za slunečného a větrného počasí, vcelku bez problémů, ovšem tak kousek za polovinou jsem vyslovil domněnku, že jsme možná mimo značku, což se ukázalo být pravdivé. Jelikož jsme špatným směrem už něco nastoupali, na Petrův popud jsme zpět traverzovali úbočím, což vyžadovalo překonání nástupního místa (III-) a po té terénem okolo I-II horizontálně na stezku. Zde Michala poprvé předvedla, že má jasné horské nadání a bez podstatných problémů přechod dokončila. Možná se někomu lezení v obtížnosti I-II nezdá jako nějaký zvláštní problém, ale Michala před tím nebyla nikdy ve srovnatelných horách a nelezla a způsob, kterým se s problémy popasovala, vyžaduje uznání.

Těsně po dosažení dvoutisícové vrstevnice stezka opouští srázné svahy západních stěn a stoupá mírnějším, částečně travnatým terénem na náhorní planinu (pojem planina je nutno vykládat přiměřeně podmínkám – v prostoru Vysočiny není nic tak zvlněného). Po dosažení náhorní planiny jsme otočili směr k jihu a po hřebeni přes vrchol s poetickýcm názvem Hühnerkrallkopf (2.411 m.n.m.) jsme došli až na Rauchek 2431 m.n.m., nejvyšší vrchol pohoří.

Cesta většinou vede kamenitým terénem, stezka je často neznatelná nebo chybí úplně. Naštěstí jsme byli velmi lehce naloženi, takže hřebenovka pěkně ubíhala, počasí přálo (jen vítr místy dosahoval síly, kdy dokázal s člověkem trochu pomlet) a byl výhled skoro na všechny strany, byť lehce v oparu byly vidět: Dachsteingebirge, včetně hlavního vrcholu, Niederer Tauern s řadou hlavních vrcholů (Hochgoling, Waldhorn, Gr. Wildstelle, atd.), z Koherer Tauern alespoň Akogelgruppe se zaledněnými vrcholy Hochalmspitze a Ankogel a přes údolí Bertechsgaden Alpen, především skupiny Hochkonig, Hagen Gebirge a Watzmann.

Protože na náhorní planině nebyl sníh a tedy ani voda, nešli jsme přespat na bivakovací Edelweisshutte, ale ještě ten den jsme po ferratce a dlouhém žebříku sestoupili na Werfennerhütte. I tyto technicky náročnější pasáže překonala Michala jako by se nechumelilo (ono tedy naštěstí opravdu nechumelio).

Sestup na Werfennerhütte také zjednodušil druhý den, neboť ráno byl v plánu útok na Hochtron 2.362 m.n.m., který se tyčí přímo za chatou, bylo tedy možno vstát v nijak traumatických šest ráno a od chaty vyrazit v sedácích.

Výstup začíná dlouhými pasážemi jedničkového, místy dvojkového terénu a je značený červenými body. Po asi sto výškových metrech a překonání malého sedélka následuje krátký sestup jištěný ocelovým lanem (dosti tenkým, ne že by neuneslo člověka, ale řeže se do ruky, lépe jít po skále) a potom traverz po vyšisovaných nailonových lanech (budí o něco méně důvěry, ale asi ještě dosti vydrží). Následuje krátká trojková pasáž gajblem přímo vzhůru, kterou jsme přejistili, spolu s jednou následující dvojkovou délkou, celkem asi 60 m.

Na konci jištěného úseku začíná opět stezka, tentokráte strmým travnato-skalnatým terénem. V tomto místě začalo lehce pršet, ale za chvíli přestalo a my se rozhodli k pokračování na vrchol. Nebylo to lehké rozhodování, ale nakonec náš odhad počasí vyšel. Lano, které jsem chtěl nechat na konci této obtížnější pasáže, jsme pro všechny případy vzali s sebou, za mokra se situace mohla dosti zdramatizovat.

Na vrchol jsme se dostali za slunečního svitu, i když nad námi i pod námi se již zatahovala mračna. Pokusili jsme se sestoupit před deštěm alespoň pod travnatou pasáž, neboť bahno by bylo horší hrozbou než mokrá skála. Tento cíl se podařilo splnit, pršet nám začalo při přípravě slanění přes skály. S jedním 30 m slaněním a trochou slézání jsme překonali klíčové místo a za deště i traverz a ferratku k sedlu. Potom víceméně přestalo pršet, takže jsme opatrně slezli po mokrých skalách a došli na chatu a začali balit věci. Celý výstup a sestup zabral asi čtyři hodiny.

Po obědě jsme opustili chatu a za trvalého deště a vzdálených bouřek jsme sestoupili do pásma lesa a po značené stezce traverzovali úbočím zpět k autu, celkem asi tři a půl hodiny mokrého pochodu.

Akce dopadla dobře, nikomu se nic nestalo a padly tři vrcholy, co více si přát (já vím, čtvrtý vrchol, ale ten holt musí počkat na příště).



- hlavní stránka - - Alpy -